Mistrovství Evropy v Portugalsku

Mistrovství Evropy v Portugalsku byl teprve druhý mezinárodní turnaj v Brazilském jiu-jitsu, kterého jsem se zúčastnil. V Lisabonu skoro nic nenasvědčovalo tomu, že se tu něco tak významného koná. Až teprve v samotném komplexu haly jsem pochopil, proč organizátoři nepozvali širokou veřejnost. Hala praskala ve švech, a to jen díky neuvěřitelnému počtu závodníků. ME je otevřené, takže se nebylo co divit, když jste kromě Poláků, kterých tu bylo rozhodně nejvíc, potkali i kluky z Brazílie, Japonska, USA či Afriky. Že se nejedná o druhořadý podnik potvrzovala nejen účast několika mistrů Světa, ale i UFC hvězdy "Babalu" Sobrala, který zápasil v hnědých pásech.

Mě čekal první zápas již v sobotu, kdy byl na programu open. S hodinovým předstihem jsem byl připravený v domění, že vše půjde podle časového plánu. Naneštěstí jsem na své první vystoupení čekal další tři hodiny a notně otrávený měl nutkání odejít, aniž bych zápasil. Ale jak to tak bývá, když už jsem byl jednou nohou z haly vyvolali moje jméno.

Při vstupu na tatami, ale nastaly potíže. Pomocný rozhodčí mi kontroloval kimono. "Šířka a délka rukávu, OK. Tloušťka límce, také dobrý, ale copak dělá ta nášivka na kalhotech? Podívej se na obrázek. Tam nemůže být. Kalhoty jsou pak málo elastické, jdi si je vyměnit." "Bohužel žádné jiné nemám," odpověděl jsem a čekal, co bude dál. Nakonec jsme nášivku strhli a já mohl bojovat. Jo, abych nezapoměl, ten rozhodčí měl ještě něco proti mému pásku, že je moc krátký nebo co, ale nakonec zamhouřil oči.

Zápas samotný trval celých pět minut a prohrál jsem s o deset kilo těžším Belgičanem o jeden pomocný bod.Takže na body klání skončilo 2:2, každý toho druhého přetočil z guardu. Soupeř se však dostal do half-guardu dvakrát, já jen jednou. Na pomocné body tedy vyhrál Belgičan, 2:1. Aby té smůly nebylo málo, odcházel jsem z fightu s pěkným monoklem po nechtěné srážce hlavami. Druhý den po obědě mě čekaly zápasy ve své váhové kategorii. Váhu jsem udělal bez problémů, a bylo to snad poprvé v životě, kdy jsem nemusel před závody vyběhávat přebytečná kila. První na mě na tatami čekal Maďar. Celý zápas probíhal v mém guardu a vyhrál jsem díky škrcení přes límec kimona, které mi bohužel nevyšlo tak, jak bych si přál, ale postačilo k získání pomocného bodíku. Toto mimimální vedení se mi podařilo udržet až do konce a začal jsem se těšit na čtvrtfinále, kde už v podstatě šlo o medaili, jelikož vítěž tohoto zápasu by odjížděl s bronzem za jakýchkoliv okolností. Zápas s protivníkem ze slunné Itálie probíhal ve velmi svižném tempu. Ital byl velmi mrštný a tak se mu podařilo mě záhy nabodovat a zaslouženě dotáhl zápas do vítězného konce. Poražen, přesto však s dobrým pocitem z pěkných fightů, jsem tedy opustil Lisabonské tatami. Příští rok se tam vrátím!