Daniel Barták: A SPRAVEDLNOST PRO VŠECHNY

Stojím ve své kanceláři a zírám na tablo, na postavičku s Lukášovou hlavou. Před chvílí volala Alice, jeho přítelkyně. „Lukáš a Ondra jsou mrtví!“ řekla a rozplakala se. Pocítil jsem strašlivou prázdnotu a nemohoucnost. Včera tady ještě byli a teď jsou… A přitom to začalo tak nevinně.

Když se ta věc stala, nikoho z nás nenapadlo, že to je počátek konce. Jenže. Kdy to vlastně začalo? Včera, když se k nám do tělocvičny vloupal ten cikán? Nebo ve chvíli kdy jsem začal s bojovým uměním? Možná to bylo mnohem dřív? Kdo ví, kde je počátek lidských potíží všeho druhu na tomto zpropadeném světě? Těžko říct. Jsou to tři dny, co jsem se vrátil s Lukášem Šplechtou a Ondrou Nykodýmem z mistrovství světa v Ženevě. Náš sport, kterému bych teď nerad dělal negativní reklamu, není velký. Nežijeme v Japonsku, aby nás na letišti čekaly tisíce podpisůchtivých fanoušků, ale v Čechách, kde se o našich třech zlatých medailích dozví jen známí nebo hrstka nadšenců, kteří navštěvují moji tělocvičnu. To ale není důvod, proč to pořádně neoslavit. Pronajali jsme si kamarádovu hospůdku U rytíře a sezvali všechny známé. Blížilo se k osmé hodině večerní. Až na tři volná místa v čele, byla stylově zařízená restaurace plná. Honza, majitel podniku, nás schoval do kuchyně, kde jsme čekali na smluvený signál. V osm, když byli všichni na svých místech, se potemnělou restaurací zazněli Queeni a jejich We Are The Champions. Moc se to sem nehodilo, ale proti gustu… Naskočila mi husí kůže, jako vždycky při téhle skladbě, a my vyšli ze svého úkrytu. Před námi se otevřela spoře osvětlená místnost, z které se linula muzika a duněl bouřlivý potlesk našich kamarádů. Před očima mi proběhla scéna z jednoho spagetti westernu. Neohrožení hrdinové, za rytmu vznosné hudby, procházejí městečkem. Podvědomě jsem zpomalil. Prošli jsme dveřmi a stoupli si do řady jako bodyguardi, kterých se potlesk netýká. Ve světle hořících svíček vypadala celá místnost temně až ponuře. Kamkoliv jsem se podíval, dýchnul na mě středověk. Rytířská brnění, štíty a dvousečné meče vytvářely děsivé stíny, jako vystřižené z béčkových hororů. Za barem kdosi ztlumil muziku a z reproduktorů se ozval Honzův hlas: „Dámy a pánové přivítejte šampióny!“ Potlesk zesílil a držel nás na nohou další dvě minuty. Následovalo nevázané veselí, proložené nespočtem otázek a oslazené třípatrovým dortem, na který jsme se okamžitě vrhli. Bylo to pochopitelné. Měsíce držíme váhu, byl čas zhřešit. „Ještě moment pánové,“ zastavil nás Honza a odešel za bar. „Malé překvapení.“ Chvíli jsme na sebe zírali. Sakra, jaké překvapení, napadlo mě. Už jednou mi jeho překvapení málem zničilo manželství. V rámci svatební noci nám do ložnice nainstaloval malou jablůňku s jedním červeným plodem. Vyrůstala přímo ze středu postele. Bylo to dojemné, Alice a Tomáš v ráji. Jenže ten pacholek má smysl pro detaily. Když jsme vlezli do postele a Alice utrhla jablko, zjistili jsme, že je na podlaze had. Okamžitě jsme ztropili povyk; oba máme z hadů hrůzu. Asi po minutě řevu a nadávek se ozvalo zaklepání na dveře. Oba jsme byli nazí. Šaty se válely po zemi, kam jsme se neodvážili. Takže nebýt peřiny, kterou jsem zachránil před Alicí když ji chtěla hodit po té bestii, došlo by k dalšímu faux pas. Ve dveřích stál Zdeněk, Honzův kamarád, a vyjádřil se v tom smyslu, že se mu sem zaběhl jeho zvířecí miláček. Během chvíle ho vytáhl z pod postele a pomazlil se s ním. „Arný je hodnej. Nic by vám neudělal,“ řekl a odešel. Jsem si jistý, že kdyby neměl na krku toho hada, Alice by ho zabila. Bez lítosti.

Naše obavy se rozplynuly, když se před námi objevil Honza s tablem. Bylo úžasné. Tvořilo ho dvanáct postaviček,jedenáct mých nejlepších žáků a já. Přišpendlená tělíčka s přilepenými hlavami byla na měkké desce rozestavěna do hierarchického stromu, jehož korunu jsme tvořili my tři. Nalevo ode mě byl Ondra. Ve svých jednadvaceti představoval budoucnost oddílu. Byl z nás nejmladší. Proto ho kreslíř vypodobnil jako agresivní mládě pštrosa, které, jen co vytáhne nohy a zobák z vajíčka, už kolem sebe kope a tluče. Fotka byla podle mě staršího data, protože Ondra na ní měl blonďaté mikádo, které už dávno nenosil. Naproti Ondrovi stál Lukáš. Jeho devadesátikilové vyrýsované tělo se hrbilo pod náporem desítek medailí, které měl na krku. Na fotce vypadal jako typický vrahoun. Byl tak hustej, že jsem to nevydržel a musel se smát. A nakonec já. Jak se zdálo, kreslíři vůbec nevadilo, že jsem stále aktivní sportovec. Znázornil mě jako sedícího bafuňáře, držícího stráž nad svými ovečkami.

Druhý den mě čekal ranní seminář a tak jsem se od alkoholu držel stranou. Po pravdě řečeno, pár skleniček do mě padlo, ale pil jsem s mírou. Na rozdíl od kamarádů. Seminář byl naplánován už měsíc dopředua počet přihlášených byl slibný, takže jeho zrušení by se rovnalo takřka sebevraždě vyhladověním. Ano, tak se to dá také brát. Bojová umění mě živí již několik let. Zvykla si na to i moje žena, ačkoliv občas remcá, že pořád nejsem doma. Zvyká si i tchán, který mně neustále radí, abych si našel poctivější práci. Jenže koho by bavilo ráno vstávat do fachy, když může spát do deseti? Tělocvičnu jsem zdědil po tátovi. Ve své době patřil do širšího kádru reprezentace juda a pochopitelně chtěl, abych šel v jeho stopách. Ale já tíhnul k jiné formě boje. Z načerno nahraných kazet na mě dýchnul Malý drak, Bruce Lee. Jemu vděčím, a drtivá většina takových jako jsem já, že umím sevřít pěst a praštit s ní. Mimo to, judo mi nebylo souzeno. Udělat kotoul nebyl problém, ale jakmile jich bylo víc, měl jsem pocit, že vrhnu. V jedenáct hodin byli všichni nastoupeni proti mně. Stál jsem zády k obrovskému zrcadlu a dal povel k pozdravu. Za chvíli se budova otřásala v základech. To třicet bojovníků kroužilo po jejím obvodu, ve snaze se rozehřát. O něco později se z kanceláře ozval hlas vrtačky, která, v rukou mého otce, vedla nerovný souboj se zdí. „Tak jak to jde?“ zeptal jsem se ho, když jsem v tělocvičně rozdal úkoly a měl trochu volna. Táta zrovna šrouboval poslední šroub do zdi. „A je to. Co tomu říkáš?“ Kousek poodstoupil a společně jsme se podívali na tablo. „Jsi borec, tati.“ „Díky hochu, ale už budu muset jít. Víš, co by se stalo, kdybych nepřišel včas na oběd?“ „Je mi to jasný. Děkuju, tati.“ „Rádo se stalo.“ Pomohl jsem mu s nářadím, zamkl za ním a vrátil se k žákům. Dělal jsem to tak vždycky. Kdo chtěl dovnitř, musel si zazvonit. Už jednou nás v průběhu tréninku vykradli a já to nechtěl zažít znovu. Občas mě napadlo, že profil tělocvičny zlodějům nahrává. Když se dostali přes dveře do baráku a zamčené dveře do suterénu kde mám tělocvičnu, vstoupili do malé místnosti, sloužící jako kancelář. Nebyla nijak zvláštní. Pracovní stůl (z něho nám tehdy ukradli bratru dva tisíce), na něm starý počítač z roku raz dva a na stěně poličky s poháry a medailemi. Pár zarámovaných fotek. Jak říkám, nic zvláštního. Pak by se vydali úzkou chodbou, končící dveřmi do tělocvičny. Kdyby přes ní přeběhli dostali by se do šaten. Ale co by tam dělali? Bezpečný výdělek čekal v kanceláři. Vždycky jsem tam, v přenosné pokladničce, nechával vybrané peníze od klientů a odnášel je až po tréninku. Stačilo jen vystihnout kdy je kancelář prázdná a… Neuběhlo ani půl hodiny a nad dveřmi se rozdrnčel bzučák. „Takže jak jsem vám ukázal. Oponent útočí předním direktem a obránce ho kryje společně s úderem.“ Pohyb jsem ještě jednou ukázal do vzduchu a šel se podívat koho to sem čerti nesou. Když jsem odemkl dveře, zhroutilo se na mě čísi tělo. Srážka byla nevyhnutelná. Naštěstí se neznámý zastavil o futro. „Ty vole, zatočila se mi hlava,“ řekl Lukáš, když opět získal rovnováhu. Z pusy mu páchlo, jako kdyby snědl hadr na nádobí. „Copak nemáte klíče? Mám trénink,“ řekl jsem. „Máme,“ ušklíbl se Ondra a klátil se jako strom ve větru. „No jasně. Jak dlouho jste tam byli?“ „Kolik je?“ zeptal se Ondra, který se zdál být střízlivější. Ale ne o moc. Podíval jsem se na nástěnné hodiny za mnou. „Půl jedný.“ „Tak asi do dvanácti. Jdeme přímo od Rytíře,“ řekl opět Ondra a podíval se na Lukáše. Ten ale nereagoval. Jeho skelný pohled mířil do nicoty. „Zůstali tam s námi ještě tři kluci. Ale kde jim je konec, ví pán bůh.“ „Za hodinu a půl mi končí trénink, musím se tam vrátit,“ řekl jsem. „To je jasný. O nás se neboj, my se o sebe postaráme,“ řekl Lukáš, jako by se probral z komatu. To doufám, chtěl jsem říct, ale nakonec jsem to spolknul. Zamknul jsem (zloděj by byl potěšen, kdybych tu nechal tuhle stráž) a šel zpátky do tělocvičny. O něco později se tam oba dokodrcali. Sebou měli židle a než se na ně posadili, sklidili od žáků mistrovský potlesk. Snad si nikdo z nich nevšiml, že jsou namol, napadlo mě. Jenomže to by museli být slepí. V půl třetí byla tělocvična prázdná, zůstali jsme jen my tři. Kluci vypadali líp, hodina spánku v šatně jim prospěla. Seděli jsme na židlích (nevím proč jsme nešli do kanceláře) a jen tak si povídali. O turnaji, oslavě, budoucnosti, prostě o všem co nás napadlo. Bylo to skvělý. Člověk si až pozdě uvědomí, kolik času promarnil, když nemohl být s nimi. Byli moje druhá rodina. Lukáše jsem poznal na vojně (později jsem se dozvěděl, že bydlí ve vedlejší vesnici než jsem bydlel já) a hned mi padnul do oka. Kvůli světlým vlasům a umění chodit jako duch se mu říkalo Blonďatý přízrak. Při pasování na mazáka se klukům doneslo, že chodí na karate. Myslím, že to byl Krokouš, kdo si před něj stoupnul s prázdnou flaškou od piva a řekl mu, ať mu ji vykopne z ruky. Byl to blbej nápad. Krokouš byl úplně namol, láhev neudržel a ta proletěla oknem. Dozorčí roty pak napsal do hlášení, že škodu způsobil poryv větru. Ondra patřil mezi mé první žáky. Poctivý, trochu náladový kluk, spíš uzavřený do sebe. Když se ale uvolnil, byl jak tornádo. Vtipný, chytrý, pravý lamač dívčích srdcí. Naneštěstí pro ně, v tomhle směru pádloval proti proudu. Každý to věděl. Každý taky věděl, že patří mezi nejlepší levoruké fightery na světě. Podíval jsem se na hodiny. Byly čtyři a já měl být už před hodinou doma. „Kluci je mi líto, ale budu muset běžet,“ řekl jsem. „Jako namydlenej blesk,“ ušklíbl se Lukáš. „Možná ještě rychleji.“ Zvednul jsem se ze židle a chtěl ji odnést vedle. „Buďte zticha,“ zasyčel Ondra a zkameněl. „Co magoříš?“ „Drž hubu. Někdo je v kanclu.“ Ztuhli jsme, nastražili uši a zaposlouchali se. Ondra měl pravdu, zvuky vycházely ze zamčené kanceláře. Vykradli jsme se z tělocvičny. Každým krokem bylo jasnější, že uvnitř není jen jeden borec, ale minimálně dva. Bylo slyšet jak vytahují věci ze šuplíků a odpojují počítač. Už nám zbývalo sotva pár kroků, když se ozvalo: „Padáme.“ Nemohli nás vidět. Buď měli časový limit nebo je někdo vyrušil. My však ne. Vyrazili jsme do útoku. Ve dveřích jsem zahlédl jednoho z nich, podsaditý běloch, ale stačil zdrhnout. Ten druhý takové štěstí neměl. Ondra mu před nosem zabouchl dveře. Cikán. Nejsem rasista, ale jsou chvíle, kdy je nesnáším. Tohle byla jedna z nich. Vytáhl na nás nůž a začal s ním kolem sebe šermovat. Pak ho najednou zahodil, zvedl ruce před sebe, jako by chtěl zastavit proti sobě jedoucí náklaďák. Nic neříkal, jen v očích měl panický strach. Ty oči prosily. Ale bylo pozdě. Kruh se zavíral, koncentrace nenávistí dosáhla vrcholu. „Prosím.“ Ondra mu pravačkou zasáhl čelist a levačkou ho přišpendlil na stěnu. Ještě teď mi v uších zní ten tupý zvuk, když mu lebka narazila na zeď. Jako když praská meloun. V ten moment si nikdo z nás neuvědomoval důsledky. Šlo to dál a rychle, jako kolem projíždějící rychlík. Sedmdesáti kilový cikán dopadl na zem. Všude byla krev, ale ani to nezabránilo Lukášovi, aby ležící tělo nakopnul. Proč? A ještě jednou. Chytil jsem ho za triko a serval ho k zemi. Nebránil se. „Ser na to!“ zařval jsem a chtěl se podívat na toho kluka. Nad ním se už skláněl Ondra. Jak rychle jsme se vrátili mezi lidi, napadlo mě. Držel mu prsty na krku, pak se otočil na mě. „Je mrtvej!“ Oči měl šílené hrůzou. To není možný. Udělal jsem krok, ale on po mě vyjel jako rozzuřený pes, hlídající si kořist. „Nedotýkej se ho!“ zařval. Pak se sesypal. „Uklidni se, tyhle mají tuhej kořínek,“ řekl Lukáš a dotkl se těla. Čas se zastavil. Když se na mě znovu podíval, nemusel nic říkat. Jestliže ještě před chvílí byla nějaká naděje, teď byla nenávratně pryč. „Já jsem ho zabil,“ rozsténal se Ondra. „Já jsem…ho zabil…. Co… Co budu dělat? Já…“ Stál jsem nad nimi a nebyl schopen se hnout. Na zdi, na podlaze, všude byla krev. „Já…“ „Drž už hubu!“ zařval Lukáš a udělal pauzu. „Nech mě chvíli přemýšlet. Tomáši, vezmi si moje auto a přivez ho před vchod. Tomáši!“ Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že mluví na mě. Musel jsem vypadat dost zmateně, protože mi takřka otcovsky řekl: „Vezmi auto a přijeď před vchod, prosím.“ Kývnul jsem. „Hodnej kluk,“ řekl Lukáš a hodil mi klíčky od svého Opela. Vyšel jsem z domu jako v mrákotách. Lukášův bourák stál za rohem, kousek od místa, kde bydlel. Ruce se mi třásly, takže ani nevím, jak jsem se dostal dovnitř. Všude byla krev. Na palubní desce, na sedačkách, na skle. S otevřenou pusou jsem přelétl interiér auta a takřka nechtíc se podíval do zrcátka. Seděl tam! Cikán! Měl hlavu zvrácenou mezi opěrátky, takže jsem viděl jen napnutý černý krk. Chtěl jsem utéct, ale hlava se začala pomalu zvedat. Ztuhl jsem hrůzou. Hlava se narovnala, z úst se vydralo jediné slovo, které mě spolu se zářícím bělmem přivádělo k šílenství. „Zemřeš.“ To slovo přetrhalo má pouta. Pustil jsem volant a sáhl po klice dveří. Nebyla tam. Něco se mě dotklo a táhlo mě ven. Vykřikl jsem, cikánova ústa se znovu otevřela. „Co tady blbneš?“ Na ulici stál Lukáš a nechápavě se na mě koukal. Byl to jen sen? „Přesedni si. Já to odřídím.“ Poslechl jsem, obešel auto a sedl si na místo spolujezdce. Těch pár metrů jsme mlčeli, za což jsem byl vděčný. Kluci vytáhli mrtvolu na ulici (naštěstí byla úplně prázdná) a posadili ji na zadní sedačku Opela. Opřená o dveře, s kapucou na hlavě budila dojem, že spí. O zbytek se prý už nemám starat, poradil mi Ondra, který vypadal mnohem lépe než v kanceláři. Jakoby otupěl. Tedy přesně to, čeho já jsem nebyl schopen. Jenže přestaňte myslet na smrt člověka, které jste svědkem a možná i spoluviníkem. Najednou mi došlo něco, co jsem až dosud vnímal jako samozřejmost a vyslovil to nahlas: „Kam ho vezete?“ „O to se raději nestarej,“ řekl Ondra, už sedící v autě. „Musíme ho někam uklidit, přece nechceš aby ho tady našli?“ Možná by to bylo lepší, napadlo mě a chtěl jsem je zastavit, ale pak jsem si uvědomil, jak fungují naše soudy. Jen stěží bychom z toho vyšli bez poskvrny a v tomhle případě by měl soudce pravdu. Ten kluk se, potom co zahodil nůž, nechtěl prát. Byla to vražda! Z hrůzného poznání mě vytrhl řev motoru. Lukášův Opel odjížděl, z okénka jsem zahlédl Ondrovu ruku. Jak mohou být tak klidní? V kapse jsem ucítil vibrace mobilního telefonu. Volala má žena.

Vzbudil jsem se v půl šesté ráno. Zdál se mi příšerný sen, který jsem naštěstí zapomněl. Jak to vypadalo, včerejší den se mě držel, jako psa právě vykaděný hovno. Potom co kluci s mrtvolou odjeli, mé kroky vedly rovnou domů. Doteď nechápu, jak jsem s takovým klidem mohl opustit místo činu. Jako by se nic nestalo. Manželka neměla pro mé zpoždění pochopení, ale tvrdě narazila. Byl jsem podrážděný a okamžitě jsme si vjeli do vlasů. Po krátké slovní přestřelce jsem raději zakotvil ve své pracovně na kanapi. Abych řekl pravdu, je to taková rodinná tradice. Táta to dělal stejně, což mámu pěkně vytáčelo. Stejně jako moji ženu. Kolem osmé jsem se pokusil zavolat Lukášovi, ale měl vypnutý telefon. Polil mě studený pot. Co se stalo? Měl jsem spousty fantazií. Mohli mít špatně zavřené dveře a mrtvola jim vypadla na silnici. Mohli je zastavit benga – to, co měli vzadu se nedalo přehlédnou. Prostě mohlo se stát cokoliv. Pokusil jsem se na to nemyslet a z knihovny si vytáhl Bardonovu Bránu k opravdovému zasvěcení. Po kolikáté už? Magie, okultismus, středověk jsou mojí velkou vášní, snad už od narození. V pracovně jsem jim vyhradil dvě poličky. Bylo v nich všechno. Od Meleficarumova Kladiva na čarodějnice až po, v deskách svázaný, Necronomicon Abdula Alhazreda. Chvíli jsem v knize listoval, ale soustředit se na psaný text se zdálo být nad moje síly. Nakonec jsem se, těsně před usnutím, přece jen začetl. Poslední věty jsem takřka nevnímal. Ztěžkla mi víčka a já jen s námahou odložil knihu na stůl.

V šest ráno jsem se probudil a znovu se mi usnout už nepodařilo. V myšlenkách jsem se stále vracel do kanceláře a nakonec se rozhodl, že se tam vrátím i fyzicky. Cesta do tělocvičny proběhla jako každá jiná. Tedy až na to, že jsem nejel tramvají, ale šel pěšky. Chtěl jsem obhlédnout terén. Nevím, co jsem čekal. Ulici uzavřenou policejními zátarasy, plnou reportérů a senzacechtivých lidí? Snad. Pravdou je, že se mé nejčernější scénáře nevyplnily. Byla neděle ráno a venku, až na pár aut a chudáků, kteří nedrží den klidu, nebyla ani noha. Před tělocvičnou jsem vytáhl z kalhot klíče a naposledy se rozhlédl kolem. Čtvrť byla prázdná, jen v korunách stromů řvali ptáci. Odemkl jsem dveře od baráku, sešel po schodech dolů a poté odemkl dveře od tělocvičny. Na stěně jsem nahmatal vypínač. Světlo dvakrát zablikalo, pak se rozsvítilo naplno. Oči mi těkaly po místnosti. Zhluboka jsem se nadechl a rychlými kroky vyrazil ke stěně, na níž hlavou narazil ten kluk. To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Nikde nebylo ani stopy po krvi! Bylo přece nemožné, aby to Lukáš s Ondrou tak dokonale vyčistili. Několikrát jsem přejel rukou v místech, kde temeno narazilo na zeď. Nic! Přece to nebyla halucinace?! Rozklepal jsem se. V tom mi v kapse zazvonil telefon. Leknutím jsem s sebou trhl. „Haló,“ řekl jsem a snažil se o co nejpevnější hlas. „Tomáši?“ řekla žena na druhé straně. „Ano?“ „Tomáši, stalo se neštěstí.“ Teprve teď jsem ji poznal. Hrdlo se mi sevřelo. Volala Alice, Lukášova přítelkyně. „Co se stalo?“ „Lukáš a Ondra jsou mrtví!“ „Cože! Mrtví?“ Mrtví! Byla to rána, jako bych dostal do hlavy kladivem. Na druhé straně telefonu jako by se protrhla hráz. Alice začala brečet. „Alice?… Co?… Jak?“ nebyl jsem schopen souvislé věty. „Sjeli… do řeky… utopili se.“ Alice se snažila uklidnit, moc jí to ale nešlo. „Do řeky?“ vyštěkl jsem. „Jak? Alice?“ chvíli bylo ticho. „Alice?“ „Lukáš… na nábřeží… nezvládl řízení… a… a… když je vytáhli, bylo už pozdě.“ Znovu se rozbrečela. „Alice, kde jsi?“ „Doma. Před chvílí… mi volala Lukášova máma…. Potřebovala jsem to… někomu říct.“ Chtěl jsem se zeptat, jestli v autě nebyl ještě někdo, ale znamenalo by to spršku zbytečných otázek. „To je v pořádku. Zůstaň tam, přijedu hned za tebou,“ řekl jsem a zavěsil. Kluci jsou mrtví! Přišlo mi to absurdní. Ještě včera jsem s nimi mluvil. Stočil jsem pohled na tablo a podíval se skrz něj. Neměl jsem je pouštět. Měli v sobě tolik alkoholu, že na koho dýchli, musel být okamžitě namol. Přistihl jsem se, jak zírám na nakreslenou postavičku s Lukášovou fotkou na místě hlavy. Uprostřed čela trčí zapíchnutý špendlík, rysy svalnatého těla jsou rozpité. Opatrně sahám na papír. Je ještě vlhký! Jako by ho někdo před chvílí postříkal vodou. Ale kdo? Oboje dveře byly zamčené (klíče mám jen já, můj táta a Lukáš), zámek neporušený. Jenže to byl i potom, co se sem vloupali, napadlo mě. Vzpomněl jsem si na toho bělocha, co opustil místnost jako první. Že by se vrátil? Ale proč by to dělal? Měl jsem vyměnit zámek. Pohledem sjíždím o kousíček níž, k Ondrově kopající figurce. Je taky poškozená! Z Ondrovy podobizny trčí, jako roh bájného jednorožce, další špendlík. Něco mě napadá. Je to bláznivá myšlenka, ale nemíní se mě pustit. Obrazy se mi závratnou rychlostí míhají před očima a roztáčí moji hlavu. Cikán…špendlíky…auto sjíždějící ze srázu do řeky… špendlíky… hlava narážející na zeď…voda v plicích…špendlíky…hlava…auto… voda. Zvedá se mi žaludek. Běžím k záchodu, ale snídaně je rychlejší než já. Obsah žaludku dopadá na podlahu tělocvičny. V předklonu se držím za kolena, chvěji se. Několikrát si odkašlu, po tvářích mi stéká studený pot. Pomsta! To je to slovo, které mi z vnitřností udělalo vozíček na centrifúze, které uštklo mou mysl a nakazilo ji strachem. Ale jak se mohou mrtví mstít? Woodoo! Napřimuji se. Můj obraz v zrcadle je politováníhodný. Upocené vlasy, vyděšený výraz, kolem úst stopy po zvratcích. To je mistr světa! Pohledem mířím skrz zrcadlo, do vzdálené minulosti, staré jen pár hodin. Tři židle uprostřed jinak prázdné místnosti jsou obsazeny mistry světa. Dva z nich jsou trochu otupělí alkoholem, ale nijak to neubírá jejich vřelé diskusi. Náhle cítím, jak mě zrcadlo vpíjí do sebe. Pojídá mé vzpomínky a pocity, aby mnou vzápětí, s hrůzným zavytím, mrštilo na podlahu. Náraz o zem mě na chvíli paralyzuje. Vnímám ale natolik, že stačím sledovat, co se děje uvnitř zrcadla. Jako hrom za bleskem, se po zavití nad trojicí se objevuje zrůdná maska. Odhaluje bezedný chřtán a rychlým škubnutím hlavy pojídá dva ze tří mužů. Zůstávám jen já. Stále sedím a směji se, jako by se nic nestalo. „Proč?!“ vyštěknu. „Protože byli shledáni vinnými,“ ozvalo se za mnou. Překvapeně škubnu hlavou, div si nezlomím vaz. Naproti mně stojí stará žena. Její seschlé, vráskami rozryté tělo kryje jen dlouhá tunika. Opírá se o krátký meč a s bradou na prsou se blíží ke mně. „Jsem Spravedlnost,“ říká a zvedá hlavu. Do tváře jí stále nevidím. Zakrývají ji dlouhé šedé vlasy, stékající až k prsům. „Teď je na tobě, aby ses obhájil.“ „J…jak?“ zakoktám. „Jak nejlépe umíš.“ Vlasy jí ustupují do stran, jako roztahující se opona. Má šátek přes oči. Je slepá! „Jsi přece mistr světa. Umíš se ohánět pěstmi.“ Kývnu. „Tak to dokaž,“ říká a to, že to myslí vážně, dokládá zvednutím meče. Dvakrát s ním před sebou máchne a pak jí zmizí někde v ruce jako vystřelovací nůž. Je to stará, slepá žena, přesto z ní mám hrůzu. Zvedám se. První kroky jsou velmi opatrné, ještě mi nedochází, jak je tenhle zápas důležitý. Chci přejít do útoku, ale zapraskání statické elektřiny uvnitř hlavy mě donutí se stáhnout. „Ach,“ vykřiknu. Hlavu si balím do rukou, jako bych se kryl před sprškou kamenů. Bolí to. „Jméno!“ozve se z ampliónu v mé hlavě. Rvu si vlasy, nechápu, co to má znamenat. „Jméno!“ ozve se znovu. „Tomáš Kohl.“ Nemluvím, jen vysílám myšlenky. Tlak polevuje. „Narozen?“ „Šestnáctého října sedmdesát sedm.“ Znovu si uvědomuji, že nejsem v tělocvičně sám. Vyděšeně těkám po místnosti, ale Spravedlnost stojí nehybně přede mnou. Hlavou mi procházejí další dotazy a jen s obtížemi na ně odpovídám. Jako bych bojoval na dvou frontách. Spravedlnost předstírá klamný úder na hlavu. Další úder mi jen těsně míjí bradu. Následuje silný stisk zápěstí a druhá ruka se mi obmotává kolem hlavy jako nenabroušená kosa. Reaguji reflexivně a snižuji těžiště. Loktem narážím do soupeřova zátylku a kolenem mu podlamuji stojnou nohu. „Obžalovaný, bylo možné zabránit smrti Patrika Fargaše?“ duní mi v hlavě. „Patrika Farkaše?“ „Tak se jmenoval ten muž tmavé pleti.“ Snažím se soupeře strhnout na svou stranu, ale zdá se, že jsme v patové situaci. „Zabránit?“ Jak jsem tomu mohl, sakra, zabránit? „Ano. Jste natolik rychlý? Mohl jste zabránit vraždě?“ „Vraždě? To nebyla vražda!“ „A jak byste to nazval?“ „Ublížení na zdraví s následkem smrti.“ Ručička vah se pomalu naklání na stranu Spravedlnosti. Cítím, že ztrácím půdu pod nohama. „Takže, když vám někdo udělá místo nosu důlek na kuličky, je to podle vás jen ublížení na zdraví?“ „Důlek na kuličky?“ „Ano, tak jako váš přítel.“ „Ondra?“ „Nedělejte, že o tom nevíte! Vždyť to nebylo poprvé, co někoho zabili.“ Spravedlnost otáčí hlavu o sto osmdesát stupňů. Je to jen mžik a dívám se jí do temného chřtánu, který se s uši drásajícím skřípáním přede mnou otvírá. Místo mandlí a jazyka na mě zívá prázdnota, požírající škůdce. Chce mě sežrat! V tom se mi před očima zhmotňuje podivná scéna. Skupinka pěti mužů se blíží k lavičce, na které leží bezdomovec. Poznávám v nich nejen Lukáše s Ondrou, ale i Kamila, Vojtu a Jindru. Lukáš jde první. Z kapsy vytahuje chránič na zuby, který si strká do pusy a pěstního boxera, kterého nasazuje na ruku. Pak nemilosrdně strhává spícího muže na zem a zasazuje mu kop do odkrytých žeber. Ostatní se k němu přidávají. „Ne!“ řvu a ohromením přestávám zabírat. Nohy se mi vznášejí ve vzduchu a opisují elipsu. Tvrdost dopadu umocňuje vědomí, že hlavní příčinou Fargašovy smrti nebyl náraz na zeď, ale nos zaražený do mozku. Na mě dopadající tělo Spravedlnosti mi vyráží dech. Už ani nevnímám, že mi bere ruku a ohýbá ji přes koleno. Šlachy se napínají do mezních poloh, slyším praskání kloubu. Nedostatek vzduchu mi zabraňuje vykřiknout. Z úst vychází jen slabé zachrčení. V tom ženě sjíždí šátek z očí. Je to otřesný pohled, každé oko míří jinam. Uvnitř hlavy cítím strašlivou bolest. Cítím, jak se mi ty zrůdné oči prohrabují v mozku jako v kartotéce. „Jste zproštěn viny. Jste příliš pomalý,“ říká Spravedlnost, zvedá se ze země a odchází k zrcadlu. Pozoruji její vyrovnanou chůzi a uvědomuji si, že mě, jako potencionální nebezpečí, naprosto ignoruje. Bolestí zavírám oči a když je opět otevřu, jsem v tělocvičně sám. Zdá se, že je po všem. Opatrně se zvedám a zlomenou ruku, trest za svou pomalost, si tisknu k tělu. Bolestí zkřivený obličej, odrážející se v zrcadle, mě doprovází do kanceláře. Přicházím k místu činu a vidím, jak mi hra stínů a strach otupily smysly. Krev! Není jí tolik, kolik jsem si pamatoval, ale je tu. Z posledních sil se vrhám na tablo a jednu postavičku po druhé strhávám zdravou rukou z desky. Trhám je. To co mi ještě včera dělalo radost, jako by naráz ztratilo cenu. Je konec mé důvěry k lidem. Je konec všeho.